Mexického naháče dříve jedli, dnes je skoro posvátný

Mexický naháč (neboli Xoloitzcuintle) je krásný pes s atletickou postavou. Jeho posláním byla od pradávna role společníka. Hlavním úkolem tohoto psa bylo trávit čas ve společnosti lidí a zahřívat je svým tělem. Díky absenci srsti působí na dotek teplejším dojmem oproti jiným psům. Xoloiti (jejich původní název) jsou velmi laskaví a mírumilovní psi, kteří jeví minimální znaky agresivity.

Mezi velké plusy tohoto plemene patří velmi kladný vztah k dětem, se kterými rádi vymýšlí různé lumpárny. Cizí lidé je většinou moc nezajímají a bývají k nim nedůvěřiví, ale ne nepřátelští. Péče o jejich kůži může být pro řadu lidí poměrně náročná, což je zase kompenzováno jejich malými nároky na pohyb. Mají tendenci se opravdu silně upínat na svého majitele a snáší velmi špatně delší odloučení. I když jde o poměrně staré plemeno, vzniklo přirozeným výběrem, netrpí tak nemocemi a dožívají se vysokého psího věku. Při výcviku je třeba být důslední, aby se nepokusili převzít vůdčí roli v rodině.

Důvody, proč si pořídit mexického naháče

• Mexický naháč se vyskytuje v bezsrsté variantě i ve variantě se srstí. V obou případech jde o drobnějšího elegantního psa, se kterým všude vzbudíte pozornost.
• Miluje svého páníčka i celou rodinu. Rád si zadovádí i s menšími dětmi.
• Díky přátelské povaze a přirozené inteligenci se poměrně snadno cvičí, zvládnout by ho měl i důsledný začátečník.
• Není náročný na pohyb. Vhodný je tak je pro zaměstnané lidi, kteří touží po čtyřnohém společníkovi, ale na dlouhé procházky nemají čas a náladu. V kombinaci s drobnějším vzrůstem je vhodný i pro méně aktivní seniory.
• Plusem i minusem je, že se velmi váže na svého člověka a při delší samotě velmi trpí. Je tak perfektní volbou pro rodiny, u kterých je „neustále“ někdo doma, nebo pro někoho, kdo si může psa brát s sebou do práce.
• Bezsrstá varianta je vhodná i pro řadu alergiků, kteří špatně snáší chlupy.
• Jde o společenské plemeno, které miluje kontakt s člověkem. Dříve se i využíval k léčbě revmatu a dalších nemocí kloubů. Dodnes se velmi rád při polehávání na gauči přtulí k člověku a svým teplým tělíčkem prohřívá bolavá místa.
• Vybírat můžete z tří velikostních variant (trpasličí, malý a standardní) a nepřeberného množství barevných variant. Vybere si tak opravdu každý.
• Jde o jedno z nejzdravějších a dlouhověkých plemen. Nemusíte se tak bát, že utratíte na veterině za život svého psa majlant.

Důvody, proč si NEpořizovat mexického naháče

• Kůže naháčů je poměrně náročná na péči. Psy je třeba o něco častěji než jiná plemena mýt. Zároveň tito psi snadno prochladnou a je třeba jim do chladnějšího počasí pořídit obleček a do deště pláštěnku. Během léta je zase třeba mazat naháče opalovacím krémem.
• Velmi špatně snáší samotu. Pokud neplánujete vy či někdo další z rodiny se psem trávit velkou část dne, raději se poohlédněte po samostatnějším plemeni.
• Plánujete věnovat se některému psímu sportu nebo chodit na dlouhé procházky do přírody? Pak se raději poohlédněte po jiném psím parťákovi. Mexičtí naháči spíše ocení kratší procházky a povalování na gauči.
• Stejně tak se tito naháči neuplatní jako hlídači. K cizím lidem jsou sice spíše nedůvěřiví, ale rozhodně se nejsou uštěkaní nebo snad agresivní. Vniknutí cizího člověka na pozemek by je patrně vůbec nevytrhlo z jejich stoického klidu.
• Nejsou vhodní pro celoroční pobyt na zahradě, a to ani v případě osrstěné varianty. A to kvůli výše zmíněné touze být v neustálém kontaktu s člověkem.
• Jde na našem území o poměrně vzácné plemeno. Je možné, že na vhodné štěně si budete muset chvíli počkat.

Historie mexického naháče

Oproti jiným rasám, které vznikly křížením dvou a více plemen, je naháč přírodní hříčkou, která vznikla díky spontánní genetické mutaci. Mnoho staletí byli naháči obecně formování přirozeným výběrem, nikoliv cílenou lidskou manipulací.

Archeologické nálezy napovídají, že se naháči v Mexiku začali vyskytovat zhruba před 3000 roky. Šlo o posvátné psy Aztéků, ale i Toltéků a Mayů. Dlouhou dobu byl mexický naháč považován za zástupce boha Xolotla. Úkolem těchto psů bylo převést duše mrtvých přes podsvětí do místa věčného odpočinku. Aztékové toto plemeno psů považovali za dar od boha z mnoha důvodů. Například v době nemoci zahříval člověka svým tělem a měl pomáhat při léčení nemocí typu revmatismus, ale i astma nebo nespavost. Aztékové i Mayové jsou známí velkým množstvím náboženských obřadů, při kterých využívali i tyto psy – málokoho asi překvapí, že šlo o obětní zvířata. Mimo jiné bylo jejich maso považováno za velmi chutné a šlo o delikatesu, kterou jste si mohli dát i v restauraci. Až v roce 1940, kdy se toto plemeno stalo součástí státního znaku, se oficiálně přestalo s konzumací jejich masa (v současnosti je dokonce jejich konzumace trestána podle zákona). Dnes jde o obdobu rodinného stříbra a naháči jsou v Mexiku považováni za národní dědictví.

V USA bylo plemeno uznáno AKC již v roce 1887. Ze začátku bylo plemeno sice populární, zájem o něj ovšem postupně opadal. Dokonce v roce 1959 byli naháči odhlášeni z registru AKC. Tomuto plemeni dokonce hrozilo vyhynutí, než se podařilo skalním příznivcům chov psů obnovit. Až v roce 2011 byli znovu mexičtí naháči oficiálně zařazeni do registru AKC.

Díky Kryštofu Kolumbovi se poprvé naháči dostali do Evropy. V České republice je několik chovatelských stanic, které se chovu plemene věnují, a to jak bezsrsté, tak chlupaté variantě. V Česku jde stále spíše o raritu oproti známějších čínským chocholatým psům, tedy dalším naháčům.

Povaha mexického naháče

Klidná a přátelská povaha je jeho velkou devízou. Vůči cizí lidem jsou ostražití, svou rodinu z celého srdce milují. Často se stává, že si z rodiny oblíbí jednu osobu, kterou upřednostňují, a ostatní členy domácnosti „tolerují“. I když si vyvolí mezi lidmi svého oblíbence, přesto mají velmi rádi i zbytek rodiny. V dospělosti jsou mexičtí naháči klidní a tiší, v kombinaci s absencí chlupů jsou perfektní volbou psa do bytu. Štěňata a pubertální psi jsou naopak velmi hluční, a pokud nejsou dostatečně vybití, mývají i destruktivní sklony. Děti velmi milují a nadšeně si s nimi hrají. Kolikrát si nechají od dětí líbit i to, co by jiná plemena netolerovala, a jsou schopni s nimi vymýšlet jednu lumpárnu za druhou. Nebývají agresivní, a to i pokud se jim něco opravdu hodně nelíbí – včetně nějaké drsnější hry s dětmi. Většinou problém řeší tím, že se stáhnou do ústraní. Mexičtí naháči jsou velmi chytří, a i když nejsou agresivní, mají určité sklony k dominanci. Pokud u nich nedojde k důsledné výchově, při které se určí hranice, mají tendenci se svým majitelem manipulovat. Při výchově ovšem nelze používat násilí nebo křik, obojí mexičtí naháči snáší velmi špatně.

Vzhled mexického naháče

Mexičtí naháči, stejně jako jejich čínští příbuzní, se občas vyskytují i v osrstěné variantě. V rámci nahaté i osrstěné varianty se vyskytují ve všech barevných variantách, mohou být jednobarevní i flekatí či skvrnití. Nejčastěji se objevují v černé, šedočerné, břidlicové, jantarové a bronzové barvě. Bezsrstá varianta je většinou bez srsti úplně, občas se mohou vyskytovat drobné chomáčky chlupů například na hlavě. Tělo je pokryté hladkou a jemnou kůží, která na dotek působí teplejším dojmem než u srstěných jedinců. Toto plemeno má vyvážené, elegantní a štíhlé proporce. Úzká hlava je štíhlá a plynule se zužuje směrem k čenichu. Oči těchto naháčů jsou mandlového tvaru a středně veliké. Mírně klenutý krk je středně dlouhý. Hezky osvalený hrudník je dlouhý s dobře klenutými žebry. Končetiny jsou štíhlé a dlouhé. Ocas je tenký a dlouhý a zužuje se ke špičce. Osrstěná i bezrstá varianta má stejné proporce i povahu. Existují tři velikostní varianty tohoto plemene (trpasličí, malá a standardní). Kohoutová výška se pohybuje mezi 25 a 60 cm (v návaznosti na velikostní variantu) a váha se pohybuje mezi 4 a 14 kg (opět s ohledem na velikostní variantu jedince).

Ke komu je mexický naháč vhodný

Mexičtí naháči mají poměrně malé nároky na pohyb. Krátká procházka jim většinou stačí. Jsou vhodní především do rodin s dětmi, k seniorům či k lidem, kteří mají možnost hodně pracovat z domu. Milují své lidi a velmi špatně snáší odloučení. Kvůli jejich atypickému vzhledu je třeba je chránit jak před chladem, tak před sluncem. Na zimu je třeba pořídit zateplený obleček, v létě je zase nutné naháče pravidelně mazat opalovacím krémem. Jak kvůli jejich silnému navázání na člověka, tak jejich vzhledu (především u bezsrsté varianty) lze chovat mexické naháče pouze v bytě, nikoliv v kotci.

Mexický naháč v bodech

Velikost:

• Trpasličí, malý a standardní
• Kohoutová výška se pohybuje mezi 25 a 60 cm (v návaznosti na velikostní variantu)
• Váha se pohybuje mezi 4 a 14 kg (opět s ohledem na velikostní variantu jedince)

Srst:

• Bez srsti
• Osrstěná varianta – většinou krátká srst

Zbarvení:

• Povoleny jsou všechny barevné varianty. Nejčastěji se objevují v černé, šedočerné, břidlicové, jantarové a bronzové barvě.

Jak dlouho žije:

• Mexický naháč se dožívá 12 až 15 let.

Odkud pochází:

• Mexiko

Pro koho se hodí:

• Je ideální volbou do městského bytu. Jde o menšího psa, a u bezsrsté varianty se nebudete muset bát neustálého úklidu chlupů.
• Perfektní je pro méně aktivní pejskaře, kteří touží po čtyřnohém a zajímavém společníkovi.
• Tito psi se velmi pevně váží na svého člověka a špatně snáší odloučení. Vhodní jsou tak do rodin, kde je „neustále“ někdo doma, k seniorům či k lidem, kteří hodně pracují z domova.
• Je vhodnou volbou i pro lidi trpící alergiemi na chlupy.

Autor: Lucka z Chlupáči.cz
Foto: Canva